Skauting a profesionální deformace
Profesionální deformace, asi každý ji nějak máme. Už to, že se smějete matematickým nebo IT vtipům je deformace, a často je mnohem hůř.
Není tomu tak dávno (poslední neděle) co jsem jel domů ze skautské výpravy autobusem. Pro ty méně znalé, co to znamená jet ze skautské výpravy, pokusím se to nějak stručně shrnout
- Představte si, že máte doma hyperaktivní dítě ve věku +- 9 let.
- Takže teď vstaňte, pokud máte domácí zvíře, šlápněte mu na končetinu nebo ocas, něco rozbijte, chvíli křičte (je jedno co, klidně nějaké nesmysly)
- Gratuluju, právě jste na chvilku měli alespoň trošinku autentickou atmosféru
- Nyní si své poslední vjemy vynásobte sedmnácti
- To je síla, co? Tak teď to poslední, představte si, že to celé trvá pět dní…
Pokud jste ještě nespadli pod stůl, tak vězte, co je jako bonus… Zodpovědnost, nutnost organizovat program a další…
Takže, abych se vrátil k původnímu příběhu, jel jsem ve stavu absolutního vyčerpání domů, autobusem 334 směr Kamenice, Těptín. Beren vybitý a cesta daleká, asi 50 minut. Uložil jsem hlavu bez ohledu na tělo do horizontální polohy, opřel ji o sklo a věnoval se zenové filozofii ( Pro neznalé, Zen se snaží o to, aby nic nechápal a ničemu se nemusel věnovat ).
Do tohoto stavu si za mne sedla maminka se svým synem, kterému mohlo být tak 7-8 let. Nebudu tvrdit, jak jsem se snažil neposlouchat, ale byl jsem ve stavu, kdy jsem neměl sílu ani to ignorovat, ani špicovat uši. Prostě to ke mně doléhalo. A musím říct, že šlo o dvojici téměř ukázkovou. Rodiče byli rozvedení, to jsem brzy pochopil. Asi po pěti minutách začal kluk se záchvatem tuberického kašle a bylo jasno. Maminka začali klukovi vyčítat, že to měl říct dřív, že mohli zajít k doktorovi. Klučina naprosto typicky odpověděl mlčením a maminka pokračovala dál. Mezitím kluk začal opravdu luxusně popotahovat. Nikoliv, že by snad chtěl brečet, ale měl rýmu jak trám a s něčím jako kapesník se moc nepáral. V tu chvíli se začala ozývat má deformace táborového zdravotníka.
Popotahování způsobuje stékání hlenů do krku, které pak vyvolávají kašel a celá bronchitida se tím zhoršuje. Z krátkodobého hlediska to pak zvyšuje intenzitu i četnost kašle. Toto chování je proto docela nežádoucí a ukončit popotahování by nepochybně mě být vhodný krok ke zlepšení celého zdravotního stavu.
Jenže otočte se v autobuse a řekněte: Milostivá, kdybyste vašemu synovi dala kapesník, nemusel by popotahovat a nehromadili by se mu hleny v krku. Nekašlal by pak tolik, víte? Já osobně jsem si ani netroufal odhadnout její reakci, natožpak, abych si troufal ji oslovit.
Ale vrtalo mi to hlavou, jestli bych to přeci jen neměl říct, ale upřímně, kdo by se k tomu odhodlal. A tak cesta ubíhala dál a já, chca-nechca poslouchal i další rozhovory. I probudila se ve mě další ze skautských deformací. Hodnotit cizí chování vůči dětem nebo jeho připravené programy. ( Pro všechny skalní programátory co zavětřili, programem je míněna činnost s dětmi, nikoliv spousta jedniček a nul) Po chvilce jsem objevil několik drobných metodických chybek, ale jinak musím hodnotit, že byla na matku poměrně slušně metodicky vybavená a práci s dítětem docela zvládala. Pak ovšem přišla naprosto typický scéna o dvou aktérech, malý kluk a matka.
A: Viktore, kam jsi dal ten mobil? B: Já nevim... A: Že ty jsi ho tam nechal? B: <Ticho>...</Ticho> A: Tak Viktore, to není žádná sranda, kde jsi nechal ten mobil? B: Já nevim A: Že ty jsi ho nechal u tety Hanky? B: Asi jo A: Ale ne, když jsme od tety odcházeli, ještě jsi ho měl <Ticho>...</Ticho> A: Viktore, to není žádná sranda, nemáš ho někde? B: Nemám A: Počkej až přijede táta, ale já ten mobil platit nebudu...
Dál už bylo ticho…
Jen můj smích mi zněl v duši dál, protože vím, že to byl úplně typický kluk